Foto by MÁCA

26.01.2013 Údolím Malého Štolpichu
04.03.2013 Východ slunce na Smrku
24.03.2013 Výlet na Jizeru (1122 m.n.m.)

24.-26.05.2013 Zájezd do rekreačního zařízení Olšina

1. den
   Odjížděli jsme v pátek v 6:10 ráno. V Hejnicích u autobusové zastávky na parkovišti se narovnala kola do přívěsu a pokračovali jsme dále do Frýdlantu. Zde čekali již další cyklisté. Celou cestu až do Českého Krumlova nás doprovázelo sice chladné, ale polojasné počasí. Cestou jsme několikrát stavěli na benzínových stanicích kvůli občerstvení a WC. Další zastávka následovala až v Českém Krumlově v restauraci Rondo. Na pořádný oběd jsem se již těšil a nebyl jsem sám. V restauraci bylo objednáno dopředu. Ale jídlo nebylo na restauraci moc dobré. Spíše se nám zdálo, že jídla byla z polotovarů. Třeba náš bramborový salát byl hrozný. Ve večerce se dá koupit lepší.
   Po obědě se jelo asi tři kilometry od restaurace do místního grafitového dolu. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny. První byli cyklisti, kteří hned po prohlídce na kolech vyrazili do rekreačního zařízení Olšina. Na místě jsme byli oděni do kombinéz a dostali jsme přilby s důlní svítilnou. Do grafitového dolu jsme jeli asi kilometr do podzemí důlním vlakem a zpět jsme se vraceli přibližně osm set metrů pěšky. Exkurze byla velmi zajímavá.
   Následovala poslední cesta k vodní nádrži Lipno a přes Horní Planou do zařízení Olšina. To se počasí již pomalu kazilo a začalo pršet. Následovalo ubytování a večeře. 

2. den
   Ráno jsem vstával brzy a šel se podívat ven. Bylo krásných letních necelých pět stupňů nad nulou. A spadlá silná mlha. Ještě před snídaní jsme se s Veronikou prošli ke břehu rybníku Olšina. Rekreační středisko je krásné, jen počasí nám bohužel nepřálo. Po vydatné snídani jsme se přesunuli do autobusu a vyrazili jsme kolem Lipenské přehrady přes Volary a Strážný k česko-německému hraničnímu přechodu Strážný/Philippsreuth. Za přechodem následovala cesta do národního parku Bavorský les a to na Stezku v korunách stromů v Neuschönau. Sice kvůli sychravému počasí nebylo ze 44 metrů vysoké vyhlídky moc vidět do okolí, ale i tak to stálo za to. Odpoledne po návratu do Čech jsme zastavili v Horní Plané na oběd. Všichni kromě cyklistů, kteří jeli na kolech od hraničního přechodu, zapluli do první restaurace. Já s Veronikou jsme navštívili rodný dům (zároveň i muzeum) spisovatele, malíře a pedagoga Adalberta Stiftera (1805-1868). Je to krásná expozice jeho života. Adalbert Stifter je pro Němce, hlavně v Šumavském pohraničí, někdo jako pro nás Božena Němcová. Přibližně pětikilometrovou naučnou stezku bychom nestihli a tak jsme si také skočili do restaurace se občerstvit. Po té jsme se vydali do Stifterova parku k jeho památníku. Byl to po malém jídle a pivku nekonečný kopec směrem k vrcholu Dobrá voda (862 m.n.m.). Po návratu na Olšinu se odpočívalo před večeří. Cyklisti stále nedorazili. Nakonec si museli zavolat autobus, aby pro ně přijel. Venku silně pršelo a byla zima, takže to na kole určitě nebyla žádná slast. Večer ještě proběhlo v jídelně promítání finále ligy mistrů.

Upoutávka na Stezku v korunách stromů v Neuschönau

3. den
   Poslední den jsme se vraceli přes Český Krumlov do Prachatického okresu. A to do Netolic na zámek Kratochvíle a jeho přilehlé zahrady. Je to krásný zámek se zajímavou historií.
   Celý zbytek cesty domů nás doprovázel vydatný déšť.

Kdyby nám počasí přálo, tak by tento třídenní výlet neměl chybu.

©Martin Reinhardt 2012

▲ zpět na horu ▲

24.03.2013 Výlet na Jizeru (1122 m.n.m.)

   Konečně jsme po dlouhé době měli celý víkend volno a tak jsme si s přítelkyní Veronikou začali plánovat, kam o víkendu vyrazíme. Plány mi trochu zhatila nečekaná dvanácti hodinová noční směna ze soboty na neděli. Musel jsem zaskočit za kolegu v práci. Sobota nám tedy nevyšla, jelikož bychom museli být brzy doma, abych se stačil nachystat do práce. Ale i přes to jsme se domluvili, že hned po noční se necháme vyvézt na Smědavu a půjdeme se projít na Jizeru, než se hory zaplní lidmi. V práci jsem se občas chodil dívat ven na oblohu, jestli nám počasí bude přát. Po druhé hodině ranní byla obloha zcela jasná, plná hvězd a teplota klesala k meteorology slíbeným osmnácti stupňům pod nulou.
   Po skončené směně jsem sedl do auta a palubní počítač ukazoval mínus šestnáct a půl stupně celsia. Nebe bylo stále jasné a já se už těšil na nedělní procházku v horách. Když jsem dorazil domů, měla Veronika již vše připraveno. Tousty, čaj v termosce a oblečení do hor. Já se tedy převlékl a připravil si vše potřebné do batohu. Poté jsme vyjeli k zastávce, kde vystupuje můj otec, když přijede z práce. Měl celý víkend noční. Když vystoupil z autobusu, tak jsme ho poprosili, jestli by nás nevzal na Smědavu. Cestu na parkoviště ke Smědavské chatě jsem odřídil já. Na Smědavě bylo v osm hodin ráno mínus třináct stupňů a ranní slunce rozzářilo vše kolem nás.
   Od chaty jsme začali stoupat na „Pavlínu louku“*. Cesta byla čerstvě upravená rolbou, která časně ráno protahovala běžkařům stopy. Po upravené cestě se nám šlo velice dobře. Bez problémů jsme tedy došli k rozcestníku Pavlína louka. Od něj to byl již jen kousek po rovince k odbočce na cestičku vedoucí na vrchol Jizery. Cesta byla v hlubokém sněhu vyšlapaná od turistů a běžkařů. Před vrcholem jsme prošli jehličnatým lesíkem a původním porostem Jizerských hor (jeden z pralesů v Jizerských horách). Když jsme došli k první skále na vrcholu, zaslechli jsme burácející vítr. Na straně výstupu občas zavál neznatelný větřík, ale na vrcholu Jizery bylo hotové peklo. Nejdříve mi málem uletěla čepice a následně tisíce malých jehliček v podobě zmrzlého sněhu útočilo na naše obličeje. Vystoupali jsme na vrcholovou skálu a kochali se zde při silném a studeném větru okolní krajinou. Chatka postavená na vrcholu hned u skály s křížem byla obydlená. Z komína se valil dým. Několik běžkařů si chatu zřejmě pronajalo na víkend. Při sestupu z vrcholu jsem na úrovni původního pralesa vyšlapal do sněhu posezení a položil na něj ručník, abychom nebyli přímo na studeném sněhu. Před námi byl krásný výhled a my se v klidu nasvačili a zahřáli horkým čajem.
   Vrátili jsme se zpět k rozcestníku Pavlína louka a od něj jsme pokračovali na Smědavskou horu (1084 m.n.m.). Tato cestička již upravená nebyla a vyšlapané stopy ve sněhu skoro žádné. Stoupání se stupňovalo a my se při výstupu bořili do sněhu. Ale za pár minut jsme se dostali na "Pavlovu cestu" vedoucí kolem Smědavské hory. Po ní jsme se vydali na západ kolem „Vlčí louky“. Po několika stech metrech jsme z cesty odbočili vpravo, abychom přešli přes kraj hory směrem k Poledním kamenům. Asi v první čtvrtině tohoto přechodu jsem se propadl po hruď do sněhu. Veronika se mi samozřejmě smála. Pod sebe jsem šlapal sníh, ale ten stále někam mizel. Připadalo mi to jako bych stál v močále. Ale ven jsem se dostal. Po chvilce již byli vidět Polední kameny. Sešli jsme k Richterově cestě a tady nás čekalo poslední stoupání našeho dnešního výletu. Navátým sněhem jsme se dostali k Poledním kamenům. Šli jsme se podívat na vyhlídku. Veronika tam vyskákala jako kamzík a já byl ještě dole.
   Nakonec jsme začali sestupovat dolů kolem Poledních kamenů k Frýdlantskému cimbuří. Žluté turistické značky byli přikryté sněhem, tak jsme šli po paměti. Akorát jsme si museli na některých místech dávat pozor, aby se s námi nesesunul sníh a my neskončili polámaní pod horou někde mezi Poledními kameny a Frýdlantským cimbuřím. U cimbuří jsme se jen na chvilku zastavili, abychom zde posvačili. Na vyhlídku ke kříži jsme nešli a pokračovali jsme v sestupu. Klesali jsme opatrně na Kozí stezku, jelikož zasněžené kameny byli zrádné. Kolem Černého potoka byla cesta vyšlapaná od návštěvníků, jenž se byli podívat na Černých vodopádech. Zkrátili jsme si cestu kolem Liščí chaty a za chvilku jsme byli z lesa venku na mokré asfaltové cestě u „Zátiší“. Byla to nádherná nedělní vycházka a ani mi nepřišlo, že jsem byl po noční. Oba jsme si tento den užili.

* Pavlína louka – zjistil jsem, že na všech sloupech s novými rozcestníky směřující k tomuto místu v Jizerských horách je napsáno „Pavlínova louka“. I na rozcestníku označujícím toto místo je nadepsáno „Pavlínova louka“. Zjišťoval jsem tedy, jestli se toto místo přejmenovalo a nikdo mi to nepotvrdil. I v mapách je stále aktuální „ Pavlína louka“. Takže je špatné značení nebo o změnách skoro nikdo neví.

©Martin Reinhardt 2012

▲ zpět na horu ▲

04.03.2013 Východ slunce na Smrku

   Tato zima moc velkou nadílku sněhu zrovna nepřinesla. A když už přeci jen něco napadlo, tak se sluníčko schovávalo za šedivá mračna. Sice několik slunných dnů bylo, ale nám se stále úspěšně vyhýbaly. Byli jsme totiž pokaždé v práci. Jednou se nám vydařilo a byli jsme se podívat kolem Malého Štolpichu (viz minulý článek). Když jsem přítelkyni Veronice vyprávěl, jaké to bylo minulý rok v lednu na Smrku, tak se tam letos chtěla se mnou také podívat. Koupili jsme jí tedy pořádné zimní boty a už jsme jen čekali na vhodný den.
   V Jizerkách bylo ještě dost sněhu, i když párkrát již tálo. Navíc tento víkend mělo ještě sněžit a na pondělí předpověď hlásila jasno a teploty pod bodem mrazu. Poté se mělo již oteplovat. Od pátka do neděle jsme měli ranní směnu od šesti ráno do šesti do večera a tak jsme museli každý den vstávat po čtvrté hodině ranní. Ale i tak jsme se rozhodli, že dnes budeme vstávat v půl třetí ráno. Chtěli jsme totiž přijít na Smrk za svítání. Již v neděli večer, když jsme přijeli z práce, jsme si vše připravili. Také jsem zkontroloval čelovky, připravil náhradní baterie a náhradní svítilnu. Ráno jsem vstával o něco dříve, abych ohřál gulášovou polévku a nalil ji do termo lahve. Zabalili jsme si náhradní suché věci a mohli jsme vyrazit.
  Tentokrát měla sebou fotoaparát i Veronika. Vyfotografovala si ještě aktuální čas na mikrovlnce, aby jí doma věřili, v kolik jsme vyšli do hor po víkendovém vstávání do práce. Za tmy jsme tedy prošli Hejnice a Lázně Libverdu. Zastavili jsme až u vyhlídky "Hajníkova kohouta" pod bývalým hotelem Jizerka (dříve Riedel Baude). Zde je poslední lampa veřejného osvětlení v Libverdě. Nasadili jsme si tedy čelovky a pokračovali jsme po vyjeté zasněžené cestě k chatě Hubertka. U Hubertky jsme si nasadili návleky, aby nám při dalším výstupu nepadal sníh do bot. Od chaty jsme pokračovali dále po červeně značené turistické cestě až na vrchní cestu pod Vlašským hřbetem vedoucí od Červeného buku na Tišinu. K mému údivu byla cesta upravená rolbou a vedly zde běžecké stopy. Nikdy dříve jsem je tady neviděl. Takže nám žádné brodění sněhem nehrozilo, jako tomu bylo minulý rok při mém výstupu na Smrk. Po absolvování tohoto výletu, jsem se dozvěděl, že je to nový úsek vedoucí z Předělu k Novému Městu pod Smrkem. A to do místa zvaného „U Spálené hospody“. Běžkaři navštěvující Jizerské hory tak mohou polykat další kilometry a kochat se při tom nádhernou zimní krajinou.

   Po pevné zasněžené cestě v obklopení běžeckých stop jsme přišli na Tišinu a z ní jsme pokračovali dále k Nebeskému žebříku. V této výšce bylo mnohem více sněhu a koruny stromů byly pokryty zmrzlým sněhem. Obloha se začínala pomalu prosvětlovat a údolí Hájeného potoka, po naší pravé straně, bylo celé zahaleno mlhou. Po chvilce jsme stáli pod Nebeským žebříkem a chystali se ho ihned zdolat. Cesta na Smrk byla obtížná a to díky vyšlapaným zmrzlým stopám, místy i více jak půl metru hlubokých. Chvilka neopatrnosti, nevhodně zvolená obuv a výron kotníku tu je raz dva. My měli ovšem správnou obuv a tak jsme se opatrně hnali na vrchol vstříc prvním ranním paprskům tohoto dne. Několik desítek metrů před vrcholem již sytě žluto oranžové paprsky vycházejícího slunce lemovaly okolní krajinu. Zdolali jsme točící se schodiště rozhledny a začali fotografovat východ slunce, které již bylo vidět v celé své kráse těsně nad obzorem. Úžasné mrazivé ráno strávené na Smrku při východu sluníčka. Na proti nám se tyčil krásně nasvícený vysílač na vrcholu hory Stóg Izerski (1107 m.n.m.). Na levé straně pod námi začaly ranní paprsky odhalovat vrchol Měděnce (777 m.n.m.) a probouzet Nové Město pod Smrkem. Na což za námi byly Hejnice a blízké okolí stále v ranním stínu. Pouze v dáli svítily bílé větrné elektrárny v Albrechticích u Frýdlantu na vrcholu Lysého vrchu (643 m.n.m.). Bylo také krásně vidět na Ještěd (1012 m.n.m.), který kvůli tepelnému chvění a vlhkosti ve vzduchu není normálně vidět. Ovšem na druhé straně zalévala Jizerskou krajinu silná mlha. Toto moře ranní mlhy okolo lemovalo vzdálené Krkonoše a největší vrcholky Jizerských hor. Pořídili jsme několik fotografií a ještě chvilku jsme si vychutnávali to neskutečné ticho a klid. Najednou se u nás na rozhledně objevil nějaký muž, kterého jsme neviděli vůbec od nikud přicházet. Chvilku jsem si s ním povídal o nekonečném výhledu a myslel si, že je to další ranní nadšenec jako my. Když jsme sestupovali z rozhledny, potkali jsme ještě dvě ženy, které jsme také neviděli přicházet k rozhledně. Ale když jsme vešli do boudy, která je součástí rozhledny na Smrku, bylo nám vše jasné. Spacáky, batohy, oblečení a nám již známý muž, který si právě ohříval vodu na čaj. Starší muž s manželkou a dcerou v boudě na rozhledně přespali z neděle na pondělí. Venku jsem si všimnul opřených lyží se speciálním vázáním. A právě podle toho vázání si myslím, že to asi byli Skialpinisti. V boudě jsme si sedli ke stolu v druhé polovině místnosti, abychom se v klidu najedli. Po zahřátí gulášovou polévkou jsme se rozloučili a vydali se opět ven.
   Po chvilce strávené na rozhledně a v jejich útrobách bylo již slunce v plné síle. Okolní krajina a zasněžené vrcholky Jizerských hor zářily. Kousek od rozhledny je u rozcestí památka na návštěvu německého básníka Theodora Körnera a Jomrichův kříž. Sešli jsme stejnou cestou, ale jen na vrstevnici, která protíná Nebeský žebřík. Po této vrstevnici jsme se dali vpravo na západ. Po několika stech metrech tato cesta začne prudce klesat až k rozcestníku na Tišině. Cesta se nazývá Věžní stezka. Je lemována hustými smrky, takže jsme si sluníčka moc neužili. Ale prosluněná Tišina nám to vynahradila. Sestoupili jsme asi dvě stě metrů dolů do prudké pravotočivé zatáčky, kde jsou malé skály. V některých turistických mapách jsou tyto kameny označovány jako vyhlídka. Bohužel jsou vidět převážně jen koruny stromů, které toto místo obklopují. Bylo vidět pouze na zasněžené Polední kameny. Dále jsme prošli kolem Francouzských kamenů k buku Anděla strážného a pokračovali v sestupu k Hubertce. Od Hubertky jsme se nevraceli přes Lázně Libverda, ale klesali jsme po zeleně značené turistické cestě směrem do Bílého Potoka. Kousek od Hubertky je v lese nedaleko od cesty žulový kámen s vytesaným výklenkem připomínající Hermannovu smrt. Pomníček byl zasněžený a než bych se k němu dostal a odhrnul sněhovou přikrývku, Veronika by se mi ztratila z dohledu. Asi v polovině cesty, kde již sněhu ubylo, jsme nacházeli malé i velké stopy divokých prasat. A všude přítomná rozrytá zem to jen dokazovala. Místy byla zem mezi stromy rozrytá tak, že by to snad nedokázal ani traktor. Člověk se až diví, co dokáže takový divočák udělat svým rypákem. I když mě ze zkušeností z vojny, kdy jsem se svým služebním psem při obchůzkách hlídal muniční sklady v Týništi nad Orlicí, to zas tak nereálné nepřipadalo. Tam jsem se s divočáky potkával každou službu a vím, co takový rozzuřený kanec dovede napáchat za škody.
   Když jsme vyšli z lesa, kousek u železniční stanice v Bílém Potoce, nebylo nebe již tak modré jako na Smrku. Slabá inverze dělala své. Cestou domů do Hejnic jsme se ještě stavili u rodičů, kde jsme si odpočinuli a ohřáli se. Nakonec se nám tedy podařilo ještě tuto zimu vystihnout počasí na takovýto výlet. Veronika byla ze svých fotografií a z fascinujícího východu slunce v Jizerských horách unešená. A já byl tím pádem spokojen dvojnásob. 

©Martin Reinhardt 2012

▲ zpět na horu ▲
 

26.01.2013 Údolím Malého Štolpichu

   Jak sem již psal v minulém článku, tak počasí během naší dovolené mezi vánočními svátky a novým
rokem bylo spíše jarní nežli zimní. Ale po novém roce klesly teploty opět pod nulu a dokonce i napadlo trochu čerstvého sněhu. Aspoň tedy v okolí Hejnic a na horách. A proto jsme si nemohli nechat ujít dnešní krásný zimní den. Původně jsme chtěli jet autobusem na Smědavu, ale při představě kolik zase pojede nahoru běžkařů, jsme od původního plánu raději upustili. Rozhodli jsme se jít pěšky z Hejnic k vodopádům Malého Štolpichu, po Nové poutní cestě na Bílou kuchyň, na Hřebínek a poté zpět dolů po Rauscheckově cestě, přes Ferdinandov do Hejnic.
   Již ráno, když jsme opustili domov, bylo nebe zcela jasné. Nízké sluneční paprsky osvětlovali okolní vrcholky Jizerských hor (Smrk, Paličník, Smědavskou horu, Polední kameny, Frýdlantské cimbuří a Ořešník). Až na Ferdinandov nám sluníčko zpříjemňovalo cestu, což se náhle změnilo, když jsme vešli do lesa. Ve stinném lese kousek za rozcestím Viničné a Nové poutní cesty je na stromě zavěšen nový dřevěný kříž*. Stoupali jsme dále k vodopádům Malého Štolpichu. Po chvilce jsme již byli na novém mostě u vodopádů. Silná pokrývka sněhu a ledu nedávala ani náznakem tušit, že nějaká voda mezi kameny teče. Pokračovali jsme výše proti proudu. Stín vystřídali sluneční paprsky prodírající se zasněženými větvičkami okolního porostu. Po levé straně bylo místy vidět na Hejnice a vyhlídku Ořešník, za níž se v dáli tyčila rozhledna na Smrku.
   Minuli jsme malovaný obrázek ve výklenku na skále a vedle něj vytesaný letopočet 1867. Než jsme opět vklouzli do hustšího porostu, tak bylo pod námi vidět údolíčko Malého Štolpichu a daleko za ním vyčnívající Ptačí kupy. Došli jsme na Bílou kuchyň, kde se to jen hemžilo běžkaři. Zde jsme se pod přístřeškem pořádně nasvačili a trochu si odpočinuli. Následoval totiž jeden a půl kilometr dlouhý přesun po běžecké magistrále. Jakož to pěší turisté, bychom se po běžkařské trase neměli vůbec pohybovat, museli jsme každou chvilku uhýbat za běžecké stopy do hlubokého sněhu, abychom někomu nepřekáželi. Ale na konec to tak hrozné nebylo a na Hřebínek jsme došli celkem snadno. U občerstvení na Hřebínku bylo běžkařů podstatně více a nekonečná fronta u okénka nás odradila, abychom si zde dali něco teplého do žaludku.
   Pokračovali jsme dále na Rauscheckovu cestu a pomalu sestupovali po druhé straně údolí Malého Štolpichu. V lese byly všechny velké stěny přilehlých skal pokryty vrstvou ledu. Byla to krásná podívaná. Byl tu také nádherný klid a ticho. Nerušeně jsme tedy sestoupali k rozcestníku „Pod vodopády“. Z této strany byl ještě vrchol Ořešníku částečně osvětlen pomalu zapadajícím sluncem. Podél Velkého Štolpichu jsme došli na Ferdinandov a zadní cestou kolem vleku pokračovali do Hejnic. U vleku jsem se ještě naposled otočil, abych si vyfotografoval vyhlídku Ořešník v teplém zapadajícím slunečním svitu.
   Ze Skalního města jsme přešli po novém mostě pod kostelem. Prošli jsme ještě parčíkem před ním, kde jsem ještě stačil pořídit poslední fotografii, než slunce zcela zapadlo. Uklidil jsem tedy fotoaparát a po cestě jsme se ještě stavili v naší oblíbené restauraci „Ořešník“ na zlatý mok. Pivko jsme si opravdu vychutnali a ve vyhřáté restauraci mě a přítelkyni růžově zářili vymrzlé tváře.

* „Tento kříž zde býval vždy (i na starých mapách). V posledních letech tam visel už jen pahýl, tak jsme pověsili nový. Je to takový, jak by řekl Míla Nevrlý, dobový výraz vděku, protože Poutní cestu lemovalo těch křížů více...“

(citace z odpovědi na tento kříž od pana Herberta Endlera, předsedy výboru Spolku Patron)

©Martin Reinhardt 2012

▲ zpět na horu ▲